Zpoza Cizur Menor do Puente la Reina Gresa

      Comments Off on Zpoza Cizur Menor do Puente la Reina Gresa

Tak a je tu další příspěvek. Jasně, zase není aktuální, protože ho píšu se skoro týdenním zpožděním.

Na tento den jsme přespávali na slámě pod starým přístřeškem pro traktory. Nikdo nás nepřišel vyhodit, možná se bál po pás vysokých kopřiv. Uvařil jsem čaj a po jeho vychladnutí a sbalení jsme vyrazili na cestu a zamíchali se mezi ostatní poutníky. Pravda, šli jsme trochu svěžeji než ostatní, protože bylo po desáté hodině a správný poutník přece vstává ještě před východem slunce :P.

Prošli jsme vesnicí Zariquiegui, ve které byla naštěstí fontána (fuente) a naneštěstí wc jen pro hosty baru…

Vlastně ještě k fontánám – to by se naši obecní radní taky mohli poučit. Zatím se nám nestalo, že by někde po cestě ve vesnici a městech nebyla volně dostupná pitná voda. Jasně, v ČR nejsou taková vedra jako ve Španělsku, ale kolikrát se vám stalo, že jste procházeli nějakým místem a měli žízeň? A shánět otevřenou hospodu v neděli dopoledne nebo zvonit u dveří neznámým lidem, že je prosíte o naplnění PET flašky…

Takže, jsme ve vesnici s nevyslovitelným názvem a najednou vidím chlápka s drátem zapíchlým v batůžku a na tom drátu italskou vlajku. Aha, další patriotický exot, povídám si. Ó, jak jsem se mýlil. Tenhle chlapík byl pouze průvodce nebo předvoj zájezdu ve většině postarších italských důchodkyň. Začínám poznávat, že se má pomalost při házení batohu na záda může krutě nevyplatit.

Předvoj zavelel a italkyně vyrazily v trojstupu pokořit vrchol vzdálený vertikálně i horizontálně. Chvíli jsme se snažili držet jejich pomalého tempa, ale došla nám trpělivost a tak se snažili průvod předhonit. Šlo to pomalu a každou řadu jsem dobýval jako spojenci zákopy při vylodění v Normandii. A aby toho nebylo málo, italkyně začaly odříkávat Zdrávas Maria, což v jejich podání a vícehlase znělo jako zaříkávání bolavých kolen a zarputilých puchýřů.

Pravda je taková, že jejich modlitby mi vlily sílu do stehen a stoupání zdolal daleko před nimi. Nahoře, krom hučících fofrníků (větrných elektráren, které opravdu něšlo ignorovat) byla i z fotek známá kovová plastika poutníků pěších i na koních jedoucích. Nutno podotknout, že se autoru dílo opravdu povedlo.

Následný sestup pořádně potrápil naše kolena, ještě, že jsme si den předtím v lesíku při cestě opatřili poutnické hole. V jednom místě se na zemi válelo nějaké tričko, tak jsem jej zvedl, pověsil na hůl a pokračoval v sestupu, při čemž jsem se odpočívajících ptal, jestli náhodou není jejich. U čtvrté skupinky jsem byl úspěšný a mladá lady/majitelka poznamenala jen “oh, that´s nice”, tedy bez poděkování. Hm, nevadí :).

Po cestě jsem doplňoval energii ostružinami a ostružinami. Maliny jsem tu růst zatím neviděl, ostružin tu jsou spousty. Někde jsou ještě kyselé, za pár metrů přezrálé. Tolik ostružin, jako tady, jsem snad nesnědl za celý život. Možná to bude tím, že jsem se jich jako malý ve Šternberku přepapal a pak poblinkal stůl při navlékání korálků, čímž vznikl můj, ehm, rezervovaný postoj k ostružinám. Nicméně, asi jej budu muset přehodnotit.

Taky jsem objevil, že ty scvrklé broskve nejsou broskve, ale mandle. Tedy jejich slupka a skořápka. U nás chtějí za mandle takové těžké peníze a tady to roste jako nálet při cestách. Některé slupky už praskaly a tak odhalovaly pecku (skořápku), která po rozbití nabídla čerstvou mandli. Rozdíl mezi čerstvou a v obchodech prodávanou je v chuti asi takový jako rozdíl mezi čerstvým a usušeným vlašákem (myslím ořech, vlašský salát jsem tu prodávat nikde neviděl).

Když jsme konečně došli do třicetipětistupňové Puente la Reina a našli albergue, dobelhali do místního supermercado a nakoupili, měl jsem možnost obdivovat krom místních pamětihodností i místní pívo San Migel. Dobré, ale víte jak, naše je naše. No dobře, přiznávám, že bylo dobré.

Dokonce mě tak osmělilo, že jsme zašli do kavárny/baru/pizzerie a pokusil jsem se zeptat obratem “pizzu máte”? Paní za pultem z nějakého důvodu češtině nerozuměla, ale nakonec jsme se domluvili a pizzu pochybné úrovně snědli…

A nebojte, já jsem k italkyním tolerantní, to já jen tak píšu, aby nebyla dlouhá chvíle :-).

(text zatím neprošel korekturami, tak se omlouvám)