Mansilla de las Mulas

      Comments Off on Mansilla de las Mulas

Zdravím z poměrně malého města kousek před Leónem.

Omlouvám se, milý čtenáři, že po tak dlouhé době. Člověk by už řekl, že boudíme někde,  kde mají slabý wifi signál nebo nemají wifi vůbec. No, bylo by i na tom drobet pravdy, větší díl je však ten, že jaksi nebyl buď čas, síla, energie nebo příležitost.

Mám sice poznámky, co se každý den událo, ale myslím, že bych jen unavoval výčtem míst, kudy jsme prošli, a to by něco řeklo jen málokomu. Takže to udělám drobet jinak, napíšu, co mi zrovna projde hlavou nebo co jsem jsem si zapamatoval a nějak mne cestou oslovilo.

Nuže, zatím jsme procházeli provinciemi Navarra, La Rioja, Burgos, Palencia a nynčko jsme v provincii León. Navarra mi přišla taková načančaná, vesničky uklizené, pastviny a vinice. La Rioja byla sušší, ale všude samá vinice. Vinice sem, vinice tam, vinice všude, kam se podívám. A dost to tam bylo cítit po síře, neošetřují se jí nějak vinice?

Kdežto Burgos, Palencia a León jsou pro změnu plné obilných a slunečnicových polí. Jako, kam se na ty lány hrabou kolchozy z minulého století. Taky mám pocit, že jsou tyhle oblasti trochu chudší, dost často jsou zde vidět na vesnicích odhalené zdi, které jsou z vepřovic (to jsou nepálené cihly z hlíny a slámy), vozový park je místy z minulého století, ale zase jinde vedle neomítnutých zdí stojí mercedesy, audiny, pažouti a sem tam dokonce i oktávie.

Ale lidi, teda ne ti poutničtí, ty normální domorodce myslím, jsou stále stejně milí. Ve městech se sice s poutníky na ulicích nezdraví, ale na vesnicích po očním kontaktu prohodí Dobrý den nebo odpoledne a někdy i Buen camino, což je docela příjemné.

No a pak ti poutníci. Celkově vládne duch kolegiality a empatie vůči těm, jež díky svým bolavým nohám napodobují chůzí tučňáky. Dobrá rada – pokud to někdy budete myslet s dlouhou tůrou vážně, vemte si dobré, dobré, pro sebe nejvhodnější boty. Nemusí být ty nejdražší, ale musí vám padnout i po celodenní chůzi, kdy máte chodidla rozpláclá a od asfaltu a kamení otlučená jak stanový kolík na skautském táboře ve třetím turnusu.

A jako všude jinde, i zde se mezi poutníky najdou, ehm, exoti. No, kdo se vydá na tuhle pouť je už exot sám o sobě, ale i tak lze najít zajímavé postavičky.

Jako například ten Němec, věk cca 25 let, brýle ve styl Václav Klaus s plastovými obroučkami, na hlavě sombrero grande a svou perfektní angličtinou slyšitelný po celém albergue. Nebo na té autobusové zastávce, kde nás jednou došel. To si tak s Luckou odpočíváme na dvou metr širokých lavičkách (s batohy) a on si to přikvačí a jestli je tam prý místo, že by si rád sedl. Tak jsem se zmáčkl (Lucka se mi zdá občas bystřejší a dělá, že nerozumí), on se posadil a začal konverzovat. A že prý odkud jsme, že mu připadám, že jsem ze Španělska (hm, si asi nevšiml, jak se mi na levé ruce loupe třetí vrstva kůže..). Říkám mu, aby hádal dál, tak prý Itálie, ehm. Prozradil jsem mu, že zase vedle a že z ČR. Ahá, no to prý podle přízvuku nepoznal. A pak začal něco, že se v 1993 náš stát rozdělil a … No znáte ty lidi, jak se potřebují slyšet, viďte. Po chvíli, kdy zjistil, že mluví jen on, se zeptal, jestli jsme jako all right, že jsme nějací zamlklí. Odpověděl jsem mu, že nás trochu ze šlapání bolí nohy a že jsme introverti. A on je prý taky introvert. Takže teď už rozlišujeme introverty, extroverty a německé introverty. A pak nám začal ukazovat svoje puchejře. Tak jsme se po povinné empatické poznámce rozloučili a vydali se pokračovat rychlostí, co nám bolavé nohy umožnily.

Nebo, znáte takový ten pocit, že vás někdo hypnotizuje pohledem, že se jako na něj máte podívat, že? Já to mívám často a strašně rád se schválně nepodívám. Bohužel to neodradí jistý typ postarších dam z Itálie (Italů jsou tady davy), co po albergue chodí ve volném vzdušném jakoby právě vyžehleném hábitu. A že prý, jestli jdeme do Santiága a že tam tehdy a tehdy bude mše pro poutníky. Teda asi, protože to jaksi na nás mluvila španělsky a pak francouzsky a pak anglicky. A myslela si, že jsme z Německa. Asi taky složitý přízvuk nebo co… Myslel jsem, že je čeština od němčiny rozpoznatelná i pro ty, co zvládají francoužštinu, španělštinu, angličtinu a mateřsky italštinu. No, přejmenovali jsme tuto lady na čarodějnici a máme strach se podívat do kostela, abysme tam na ni náhodou nenarazili. Sice máme teď asi čtyři dny náskok, ale víte jak, na koštěti je to kousek…

Předevčírem jsem potkal Ažhida. Možná se jmenuje trochu jinak, ale tohle jsem mu rozuměl. Taky zvláštní postavička, tentokráte v dobrém světle. Štrádoval jsem si to takhle po tom 18km nudném úseku z Carrión de los Condes (nebo tak nějak), kde není žádná vesnice a zdroj vody, Lucku jsem nechal daleko za sebou, předháním si poutníky, co neměli štěstí při výběru obutí, a tak vůbec si užívám samoty. Slunce paří, teplota kolem 28 stupňů a asi stejně procent relativní vlhkosti. A dojdu snědého klučinu, oči jako dvě study, vlasy jak havranní křídla, úsměv na tváři, pomenší batoh na zádech. Pozdravím Hola a buen camino, on odpoví ‘i tobě, příteli’, anglicky. Předejdu ho asi o 300m a po chvíli slyším těžké dusání a tak trochu dávivé skřeky. Otočím se a vidím, jak ten klučina zrovna běží, bylo to trochu do kopce. Rozumějte, v úseku, kde se všichni sotva plouží, cesta je prach a pot a … Takže, jak probíhá kolem, ukážu mu palcem, že je jako fakt borec, a on pokračuje, doběhne na vrcholek a pak ještě kousek a tam už pokračuje chůzí. Za chvíli ho dojdu a opět pozdravím, což nám namaluje na zpocené tváře úsměvy, a ptám se ho, proč najednou běžel.

A on, že se mu najednou chtělo běžet, tak běžel a běžel a pak už nemohl dýchat, tak se musel zastavit. Dali jsme se do řeči a i když zamluvil mou otázku, odkud je, prokecali jsme asi čtyři kilometry. Mno, moc pěkný zážitek a moc milý chlapík. Takový jeden z těch camino andělů, co vám pomohou už jen tím, že máte možnost s nimi chvíli jít.

Včera jsme potkali taky dva Slováky, bratry Fero a Dano. Jeden nás potom v albergue vyhledal, že jako občas by nebylo špatné uvařit si večeři dohromady, vyjde to levněji a pak si taky jeden pokecá, … Koukli jsme se na sebe s Luckou pohledem ‘a jéje, zase jeden z nich, co jsou jako introverti, vsadím se, že bude chtít dělat těstoviny’ a zeptal jsem se, co teda bude vařit (někdy je ofenzíva nejlepší taktikou), tak se usmál a že prý asi těstoviny. Trochu to zkrátím – nakonec nám to chutnalo, vypili jsme spolu láhev červeného z provincie La Rioja, pokecali, je to vývojář momentálně z Londýna, co chce zkusit být freelancer, a vzal si na mě kontakt, že jako je třeba začít budovat síť kontaktů. A někdy je první dojem mylnější, než se zdá..

A teď tu sedím v kuchyni v albergue Gaia, všici ostatní už spí. Teda krom toho Malťana, co mžourá na mobil a před několika hodinami málem při pečení brambor v troubě podpálil kuchyni. A tvrdí, že byl v dubnu v Praze a že je to pěkné město. A že prý ostatní, kteří tam byli, to tvrdí taky. No tak já nevím, asi se budu muset podívat na svět očima někoho jiného…

image

Jo a taky jsme včera potkali další dva Čechy. Ale nějak se s námi moc socializovat nechtěli, Kuba studuje v Ostravě a bydlí u Saleziánů a Tereza je ze Zlína a studuje v Olomouci. A je na nich vidět, že jsou to Slované. A ne, neměli v sandálech ponožky.

Musím říct, že fusky tu v sandálech nosí lidí dost a žádný z nich nebyl z Čech. A basta.

Tak a takhle vypadá jedna strana z credenciálu:

image

Asi bych měl jít chrápat, zítra chceme dojít do Leónu (jen něco pod 20km, dnes jsme dali přes 36km ze Sahagúnu) a pohledat Lídl, prý tam budou mít mexické dny, olé 😛

Jak zpívají Tři sestry – Mexiko, Mexiko, sobréro grande, tequilááá. No dobře, dnes jsem byl moc dlouho na sluníčku, bez kloboučku. Dobrou.